První díl nás seznámí s tím, co nás v seriálu čeká. Martin Patřičný převezme ve dveřích přivezený „kus dřeva ze stromu“, ale tentokrát ho ještě neurčí. Ukáže nám svůj ateliér, představí vnuka Jiříka, psy a kočky, svou hoblici, Mattioliho herbář, ze kterého bude číst, poodhalí připravený prostřený stůl plný nádherného dřeva. Rozloučí se moudrem u krbu a sedmnáct nádherně dřevěných minut je pryč. Tak na shledanou příště.
Dřevo smrku pozná Martin Patřičný na první pohled. Pak se s vozíkem, vnukem a psy vydáme porazit smrkovou soušku. Martin Patřičný nám ukáže starobylý nástroj, který se jmenuje pořez. Pak před námi s Jirkou sestaví stůl ze smrkového dřeva a na něm uspořádá smrkovou hostinu. Zazní i báseň. Jirka zatím obrovským tesařským nebozezem vyvrtá díru do smrkové fošny. V knihovně si ukážeme malý smrkový psací stůl zachráněný ze skládky a než Martin Patřičný řekne své krédo o „době dřevěné“, sedmnáct dřevěných minut je pryč. Tak na shledanou příště u borovice.
Tentokrát zabuší na dveře Patřičného statku borovice. A s ní přijde vůně a ruce ulepené od pryskyřice. Borovice v okolí jsou napadené a usychají. Jednu z nich Martin Patřičný se svým vnukem porazí. Řekneme pár slov o předcích, přečte něco z Mattioliho herbáře a už jsme u prostřeného stolu. Dřevo borovice je velmi trvanlivé, dělají se z něj rámy oken a třeba nesmírně namáhaná vodácká pádla. Obrousíme kus rámu sto let starého okna z borovice a Martin Patřičný zazpívá starou trampskou píseň o sosně – borovici. Rozloučí se u krbu četbou z vlastní knihy Dřevo krásných stromů a sedmnáct dřevěných minut je pryč. Tak na shledanou příště u dubu.
Tentokrát zabušil na dveře u Patřičných dub. Jiřík před vraty spočítá letokruhy dubu z dýhárny a pak ho s dědou pomocí klínu rozdělí na kusy. Psi Merina a Dan asistují. Ale i tak si zajdeme porazit jeden uschlý doubek a posedíme v dubinách. Jako Keltové. Poznáme dub letní – křemelák a dub zimní – drnák. Výtvarník Patřičný nás nechá nahlédnout do přípravy reliéfu a pak na dubovém stole na dvoře prostře dubovou hostinu. Age of oak (čti: ejdž of ouk) – říkali prý Angličané letům mezi roky 1500 až 1650. Víte, že korek je vlastně kůra, borka z dubu? Herbář pana Mattioliho vystřídá báseň Karla Tomana Leden a sedmnáct dřevěných minut je pryč. Tak na shledanou příště u jasanu.
Kdo z vás pozná dřevo Jasanu? Martin Patřičný ano. Za jasanem musíme do lesa k potoku. Patřičného skládek vydá další ze svých tajemství – fošnu z jasanu, který sloužil jako vojenská kóta. Odhalí tajemství lyží, které jsou přes všechny plasty pořád z jasanu, a vydáme se k prostřenému stolu, kde uvidíme, jak má jasan výrazně oddělené jádrové dřevo od bělového dřeva. Jasan – to je pružnost. Proto se z jasanu od pradávna dělaly luky a oštěpy. Dnes se z něj dělá sportovní nářadí. Na závěr si u krbu přečteme o jasanu Yggdrasilu z islandských bájí a sedmnáct dřevěných minut je pryč. Tak na shledanou příště u buku.
Kus dřeva z buku pozná snad každý. Martin Patřičného vám vysvětlí proč. A pak se vydáme s Jirkou, vozíkem a psy za buky do lesa. Žádný buk však neporazíme, jen si ukážeme zdravé a umírající buky, jak stojí vedle sebe. Podíváme se, jak se z buků vyrábí v dýhárně dýha. Nad prostřeným stolem si ukážeme, jaká krása se ukrývá uvnitř bukového dřeva a asi neslavnější výrobek z buku – ohýbanou židli značky Thonet. Než se rozloučíme u krbu básní od Antonína Sovy, budeme chvíli soustružit. Sedmnáct dřevěných minut je pryč a my se těšíme na shledanou příště nad kusem dřeva z javoru.
Na dveře zabuší javor a s ním i hudba. Martin Patřičný nám v lese představí tři druhy javoru, které u nás rostou: mléč, klen a babyka. Existuje ještě javor kanadský, ze kterého se dělá sirup, ale ten u nás běžně neroste. Javor, to jsou především housle, ale i kytara. Jestlipak mají podobné dřevo stromy, které mají podobné listy – javor a platan? Za javorovým čtecím pultem si přečteme něco z knihy a sedmnáct dřevěných minut je pryč. Těšíme na shledanou příště nad kusem dřeva z topolu.
Kus dřeva z topolu Martina Patřičného nepřekvapí. Topol měkký a chutná hmyzu. Poznáme, že topolů je celá řada. Patří mezi ně i osika. Topolové dřevo je řídké, nepříliš pevné a na řezu chlupaté. Topol se používá jako podkladový materiál pod dýhy. Pro Patřičného je ale topol především krásné „obrázkové dřevo“. Ze dřeva topolu se dělají od nepaměti krabičky na sirky. Patřičný použil topolové dřevo jako podklad pro své umělecké štíty. Báseň Jana Skácela Co zbylo z anděla uzavře těch sedmnáct dřevěných minut. Příště se sejdeme nad kusem dřeva z lípy.
Lipové dřevo nemůže dveřím Martina Patřičného ublížit. Lípa je dřevo řezbářů a my se za nimi vypravíme. Navštívíme sympozium v Doksech a Martin Patřičný pohovoří s přáteli řezbáři. Prostřený stůl lípou překypuje. Jirka dostane řezbářská dlátka a kousek lípy, aby vyřezal loutku. Než se mu to podaří, je sedmnáct dřevěných minut pryč. Tak na shledanou příště nad kusem dřeva z ořechu!
Ořechové dřevo muselo na Patřičného dveře pořádně zabušit. Na dvoře za nimi právě klátili ořechy. Výprava do lesa tentokrát odpadla. Ořechové dřevo je trvanlivé, dobře se soustruží, leští. Martin Patřičný z něj kdysi dělal nádherné notové pulty pro naše špičkové muzikanty. Dnes už mu zbyl poslední. A nakonec prostřeného stolu betlém ve skořápce od ořechu. Něco moudrosti od Mattioliho a sedmnáct dřevěných minut je u konce. Příště nás čeká kus dřeva z jabloně.
To, že jde o ovocný strom, pozná Martin Patřičný okamžitě; ale určit, jestli je to jabloň nebo hrušeň nebo třešeň, mu už chvíli trvá a musí si do dřeva říznout nožem. Za jabloní opět nikam nemusíme, roste u Patřičných na zahradě. Jabloň je strom mytologie a pohádek. Jabloňové dřevo je tvrdé, ale dobře se opracovává. Ukážeme si jeho soustružení a šperky z jeho dřeva. Krásnou báseň o jabloni, kterou nám řekne Martin Patřičný u krbu, napsala kdysi jeho maminka. Jistě by byla na syna pyšná. Sedmnáct dřevěných minut je pryč a nezbývá než se těšit napříště. Čeká nás kus dřeva z třešně.
Dřevo třešně pozná podle kůry každé malé dítě, které po třešni lezlo za jejími plody. A víte, že třešeň neroste jenom v sadech, ale i v lese? Jednu takovou lesní třešeň navštívíme. Mattioli nám pak poradí lektvary z třešně a Martin Patřičný vysoustruží s Jiříkem násadu z třešňového dřeva. Ukážeme si troubel fajky z višně a u krbu nám Martin Patřičný řekne báseň Jana Skácela. Sedmnáct dřevěných minut uplavalo jako voda. Příště nás čeká zatím poslední díl, ve kterém se seznámíme s několika exotickými dřevinami.
Jediné exotické dřevo, které u nás roste a můžeme jím tedy s čistým svědomím zabušit u Patřičných na dveře, je dřevo katalpy. Za stromem se nevypravíme do lesa, ale na náměstí do Roztok u Prahy. Katalp tam roste hned několik. Neseznámíme se však jen s katalpou, ale poznáme také eben, gabon, mahagon, ovangol, bubingu, padouk, zingano a koto. Ukážeme si, že jsou dřeva, která neplavou, ale padají jako kámen ke dnu. Je toho tolik, že sedmnáct dřevěných minut uteče jako voda. Bude-li nějaké příště, zalež i na vás a vašem zájmu o pokračování. Natočeno je dalších 13 dílů a v nich na vás čeká třeba dřevo akátu, břízy, vrby a dalších našich stromů.
Jehličnan, který na podzim opadává. Modřín, dřín, verpán. Dřevo na obklady s barvou medu. Modřín je elegán mezi jehličnany. Děda a vnuk pokácí uschlý modřín. Hlučná hoblovka a poraněný prst. Z čeho se skládá hoblík? Co říká o modřínu Mattioli? Modřínová kůra hojí vředy a spáleninu. S pomocí soustruhu nahlédneme pod kůru modřínu. Prostřený modřínový stůl nabídne vedle řezů misku, bochánek z modřínu (jen si kousnout), šperky, samorostlá kladívka a modřínovou sesli. A nakonec historka o srdci z modřínové kůry.
Český mahagon. Strom, který vymírá na grafiózu. Děd a vnuk v jilmovém lese kácí uschlý strom. Nepravidelný list jilmu. Obrázkové dřevo. Zkoumání pařezu. Báseň od Emanuela Frynty o klobásních. Pár slov o nebezpečí práce na cirkulárce. Řez jilmem. Mladý a starý řez. Prostřený stůl jilmovým dřevem. Dřevo s enormními přírůstky. Soustružené kusy. Miska s chybou. Stojan s jilmovým dříkem. Vlna – socha z jilmu. Báseň o židli od Emanuela Frynty. Kořenice, dřevo s výmladky. Dřevo na šperky, dýmky. Práce na soše s dlátem a struhákem. Báseň Marie Zajícové – maminky Martina Patřičného. Proč se vracíme ke dřevu? Protože jsme kdysi dávno byli stromy a dodnes to nosíme v sobě.
Dřevina s nazelenalou barvou. Dřevo houževnaté, tvrdé, dnes skoro plevel. Akát je trvanlivý skoro jako dub. Děda a vnuk na posedu na akátu. Akát, strom bez ptačích hnízd, ale milovaný včelami. Vtroušená dřevina. Suchý akát s otvory od hmyzu. Zlomený akát. Pokácení akátu s Jirkou. Pár slov o sekyrách. Dva druhy sekyr – úzká na osekávání, tlustá na štípání. Sekyra teslice. Jak si naštípat dřevo. Prostřený stůl s řezy a odbočujícími větvemi. Řezy akátovými boulemi. Mísa z akátu. Zbytek špalku z akátu. Topůrko z akátu. Akátové šperky. Zelená barva dřeva v řezech akátu, katalpy a škumpy. Stroj na měření pevnosti dřeva. Modřín nevydržel, švestka nevydržela, akát? Vydržel! Rozloučení Jitřní promluvou ke stromu jménem Green od Bertolda Brechta.
Strom s bílou kůrou, posel jara. Hřbitov bříz. Děda a vnuk kácí uschlou břízu. O první sekyrce a snězené kůře. Pár slov o soustruhu na dřevo. Soustružení misky z březové kulatiny. Ozdoba pálením. Prostřený stůl s řezy a odbočením větve. Řez boulí na bříze. Němý sluha z březového dřeva. Jak bříza podléhá zkáza. Březová spárovka. Březový korbel a březová miska. Vernisáž výstavy v Národním muzeu a Jaroslav Hutka hrající píseň Stůj, břízo zelená. Mattioli, březové větve na trestání provinilců, březová voda na čištění ran. Neznámé verše o bříze. Březové dřevo do krbu a úvaha o ženách, kterým žádný kluk nenapsal báseň na březovou kůru.
Svalnatý kmen a tenká kůra. Nejtvrdší dřevina u nás. Děd s vnukem na vozíku jedou za habrem. Rozdíl mezi bukem a habrem. Koupání habru v sudu. Habr je pod kůrou vrásčitý. Výroba závitů na soustruhu. Starý a nový nástroj na řezání závitů. Prostřený stůl se základními řezy. Habr nemá barevně odlišené jádro. Vady ve dřevu habru. Z habru se dělají hoblíky. Miska z habru. Srovnání tvrdosti olše, jilmu a habru s pomocí řezu nožíkem. Nepojmenovaná socha z habru před dokončením. Stolek z habru, každá noha je schválně jiná. Třebechovický betlém a jeho habrové převody. Rozloučení u krbu o oblibě dřeva.
Dřevo vrby se podobá dřevu topolu. Lehké a měkké. Cesta za padlou vrbou. Záběry vrby v zimě, když ještě stála. Chůze po padlém stromu. Svlékání vrby z kůry. Rozřezávání kmene vrby – místo pilin vata. Dlabání mísy z vrbového dřeva. Okříny, troky se dělaly z topolu. Základní řezy a řez hlavou košíkářské vrby. Leštění plastiky z výstavy. Na Patřičného výstavách je dotýkání dovoleno! Košíky. Ohořelá plastika. Rozloučení venku u ohně.
Pařezy po poražení se zbarví do červena. Vznik bájí o vílách ukrytých ve stromech. Poznání olše podle šištiček, jív. Lepkavé listy. Dřevo olše má rád červotoč. Na vzduchu tmavne a pod vodou je věčné. Rozštípnutí kmene. Řezání na cirkulárce. Srovnání barevnosti starého a nového dřeva. Klasikové o olši. Základní řezy. Středový řez s odbočením větve. Starý strom a plástve divokých včel uvnitř. Velká mísa z olše. Vrásčité větve podobné habru. Řez očkovitostí na olši. Šperky z olše. Pohled pod bouli. Socha z olše. Reliéf z olše s názvem „Znak“. Stolek z olše – každá noha jiná. Výroba hlavičky na soustruhu pro Jirku. Ozařovna Roztoky. Rozloučení s kouskem básně o olši u krbu.
Dřevo kaštanu jedlého je výrazně jiné než dřevo kaštanu koňského. Cesta za jírovcem – hostinec Pod kaštanem. Poražený strom a vedle strom mladý. Slova klasika. Za Mattioliho byl jírovec vzácností. Poprvé byl prý sázen ve Vídni roku 1578. Klíněnka – zhnědlé listy. Ukázka jírovce vyhnilého až do větví. Prostřený stůl nabízí základní řezy, misku s nádhernou kresbou, příčný a podélný řez vyhnívajícím stromem. Kresba jírovce zvýrazněná mořidlem. Dřevo jírovce bude teprve objeveno. Jiřík řeže nožem kousky jírovce. Patřičný zkouší řezbářská dláta na dřevu lípy, olše, topolu, jírovce. I jírovec lze použít k řezbářským účelům. Seznámení s typy dlát. Tři základní druhy: ubírací dláta, dláta truhlářská, poslední jsou dláta řezbářská. Rozloučení s básní S. K. Neumanna Kaštan u krbu.
Sestra jabloně, dorůstá větších rozměrů. Pevné dřevo. Zachráněná hruška na návsi. Podzimní listy se zbarvují do ruda. Hruška máslovka rostoucí nadivoko a válení se s Jiříkem po poli. Jiřík štípe hrušku. Nepravé jádro na figurky. Jádro napadené mravenci. Prostřený stůl hrušní. Dřevo je husté, tvrdé, homogenní. Opouzdření zlomené větve. Kresba jako u javoru. Miska z hrušky. Soustružení z hrušky. Závity z hrušky. Štěpina z hrušky s cihlovou vyrudlostí. Plastika z hrušky „S mládětem“. Žádné letokruhy, žádná textura. Citát z Mattioliho. Výroba misky z hruškového dřeva. Rozloučení u krbu. Nerudova báseň „Dědova mísa“ a její srovnání s dneškem.
Dřevo s jedinečnou barvou. Tvrdé a křivé. Švestka není považována za krásný strom. Švestka patří mezi slivoně. Poražení usychající švestky. Dřevo na uzení. Dělení dřeva na cirkulárce. Prostřený stůl a základní řezy. Švestková běl se odřezává. Pruhy ve dřevě švestky. Miska ze švestky ošetřená vysychavým olejem. Novotvary na kmeni švestky. Řez novotvarem. Plastiky ze švestky. Spojení na šroub. Dřevo švestky je tvrdší než dřevo hrušky. Soustružení kuličky ze švestky jako doplněk k javorovému svícnu. Výtvarný štít z buku a švestky na ochranu proti blbosti – vlastní i cizí. Na rozloučení v knihovně přečtený úryvek z knihy Tři kamarádi – o rozkvetlé staré švestce.
Dřevo s fialovým zabarvením. Nejpevnější z jehličnatých dřevin. Kdysi používán na luky. Nejstarší tis stojí v Krompachu. Strom s velkou mytologií. Dovolí žena Miluška rozštípnout její tisový špalek? Vnuk Jiří pomáhá s rozštípnutím. Prostřený stůl má pět chodů. První je tis. Jeho dřevo je těžké a tvrdé. Dalším dřevem je jalovec. Opět fialové zabarvení. Dalším dřevem je jedle. Snadno zaměnitelná se smrkem. Řezy vánočním stromečkem. Dalším dřevem je dřevo douglasky. Používá se na podlahy teras. Poslední jehličnan je thůje. Rozloučení u krbu s autorskou úvahou Martina Patřičného.
Větev lísky lze zaměnit s větví třešně. Existuje ještě líska turecká. Socha volavky z turecké lísky. Dřevo hlohu. Zvláštní tvar listu. Jedno z nejtvrdších dřev. Roste jako srůst kmínků. Velmi malá výtěžnost. Soustružení hlohu. Dřevo bezu. Duše vyhnívá až do větví. Dřevo šeříku. Točivý růst kmene. Nevoní jen květy, ale i dřevo. Díky točivému vzrůstu krásné podélné řezy. Dobře se obrábí. Šeříkové šperky. Řešetlák je spíše keř než strom. Co o něm píše pan Mattioli? Miska z řešetláku po napuštění zezlatoví. Unikátní stolek z řešetláku asi nikdo nemá. Škumpa má dřevo na řezu zelené. Srovnání řezu akátu a katalpy. Šperky z katalpy. Jinan dvoulaločný. Řezy a miska. Na závěr báseň Život je pes od Emanuela Frynty.
Z vyprávění režiséra a spoluscenáristy Bedřicha Ludvíka: Tento film o filmu vám nenabídne pohled na slavné herce, drahou techniku a ohromný štáb. Nic takového jsme při natáčení seriálu Kus dřeva ze stromu neměli. Kameraman Pravoslav Flak točil na kameru, kterou nám zapůjčila produkce Evolution films a jestli stála 100 000 Kč tak je to moc. Měl stativ, ale ten používat jen na takové ty krásné, výtvarné, dřevěné kompozice na stole nebo na točně. Tu jsme speciálně pro tento seriál zakoupili za 600 Kč v Nuslích. Na plac do Debrna jsme s kameramanem Flakem jezdili každý den mým autem. Nabíral jsem ho na Kulaťáku. Dva reflektory nám taky zapůjčil Evolution films. Točili jsme od osmi ráno do osmi večer. Hlavní hvězda seriálu, Martin Patřičný, nám vařil kafe, a my si jídlo koupili cestou v sámošce. Natáčení nám trvalo, i s různými dotáčkami, asi 25 dnů. Nejkrásněji se točilo soustružení dřeva a pak ti dva psi a kočka. Ale já už jsem před tím natočil i nějaké obrázky v zimě a na jaře. Oživení v sále vždycky přineslo natáčení s vnukem Martina Patřičného, s Jiříkem. To se pak vzali psi a vozík-žebřiňáček a šlo se do lesa. Všichni jsme se navzájem stále točili a fotili, až z toho vznikl tento film o filmu, který pak doma, v bývalém dětském pokoji, sestříhala manželka kameramana, Věrka Flaková. Jo, a ještě před tím jsem nahrál, pod dozorem Jana Jiráska, dvě své ústřední písničky – jednu pod úvodní a závěrečné titulky a jednu do předělů do filmu – ta ve filmu nikdy nezazní celá – dokonce ani v tomto filmu o filmu.“