První z dokumentů se věnuje významné technické památce Ostravy. Ostravský areál Národní kulturní památky „Důl Hlubina, vysoké pece a koksovna Vítkovických železáren“, zkráceně nazývaný „Dolní oblast Vítkovice“ je se svými nejpřísněji chráněnými 11 hektary a dalšími 140 hektary nejrozsáhlejší průmyslovou památkou ve Střední Evropě. Její význam ale nespočívá jen ve velikosti. Průmyslový komplex, který začal vznikat na zelené louce u obce Vítkovice v roce 1828, fungoval po desítky let jako výkonný organismus, kde důl dodával uhlí do koksovny, a ta napájela vysokou pec, kde se tavila ocel zpracovávaná následně v železárnách a rozvážená po železnici do celého světa. Právě dokonalá propojenost historického komplexu je vysoce hodnocena odborníky, stejně jako jeho technické řešení. Památkáři a urbanisté pak vyzdvihují také estetické kvality průmyslového areálu a také jeho výjimečnou roli v městském organismu Ostravy, kde panorama Dolní oblasti Vítkovice funguje jako nejvýznamnější dominanta a
Zámek v Loučné nad Desnou, objekty bývalých železáren v Sobotíně, hutě ve Štěpánově, doly, mosty, bezmála čtyři tisíce kilometrů kolejových tratí, nádražní budovy, honosný palác na brněnském náměstí Svobody, mauzoleum v pseudorenesančním stylu. A taky litinová kamna a další a další předměty denní potřeby. To vše je svázáno s činností rodiny bratří Kleinových. Jejich vzestup mezi tehdejší honoraci je podoben americkém snu. V éře průmyslové revoluce patřili k podnikatelské špičce habsburské monarchie. Slavná firma pozbyla lesku na konci 19. století a na počátku 20. století zcela zanikla. K zapomnění přispělo, že Kleinové byli sudetskými Němci, a po druhé světové válce přišli o zbytek majetku. A na takové se v socialistickém Československu nevzpomínalo.
Díl cyklu Zrezivělá krása, který se zaměřuje na tuzemské zanedbané technické památky a hledá jejich odkaz pro budoucnost. Třetí díl architektonicky a esteticky analyzuje futuristickou budovu televizního vysílače a hotelu na Ještědu, za níž získal architekt Hubáček prestižní Perretovu cenu.
Cestu k bráně postindustriálního světa jako by lemovaly převážně jen obtížně čitelné, nesnadno pochopitelné až bizarní pozůstatky staveb a technických zařízení. Zákon spotřebního světa káže zbavit se všeho, co stojí mezi spotřebitelem a ziskem, a pokud není stavba honosně budovaná pro lesk dalších generací, nezůstává důvod jejího zachování někde na prahu nesmyslnosti. České sklářství, jehož počátky se datují od 13. století, mělo ve světě podobný zvuk jako například benátská tradice. Zatímco benátský ostrov Murano zná stále celý svět, české sklárny – některé ještě před nedávnem v podobě uznávaných sklářských gigantů – profukuje dnes studený vítr a mnohé doslova zmizely pod rukama rabujících zlodějů. Oheň v českých hutích pomalu vyhasíná – naposledy výroba skončila v gigantu Crystalex, jehož kořeny sahají do roku 1876. Z velkých skláren v České republice už nefunguje jediná, těch středních se zatím drží nad vodou devět. Mezi ně patří i nejstarší fungující sklárna na světě v Harrachově, a
Stádlecký most – unikátní, poslední řetězový most v Evropě, postavený v empírovém slohu u obce Podolsko na silnici mezi Pískem a Táborem v letech 1847–1848 stavitelem Vojtěchem Lannou z Českých Budějovic podle plánů Ing. Schnircha a Ing. Gassnera. Na svém původním místě stával 113 let až do roku 1960. Toto jediné dochované dílo českého stavitele mostů Bedřicha Schnircha, tento řetězový most, byl v roce 1960 před napuštěním Orlické přehrady demontován a opět postaven nedaleko obce Stádlec nad řekou Lužnicí, kde byl znovu zprovozněn v roce 1975. Bylo nutné přenést 2 000 kamenných a 1 100 ocelových částí. V roce 1959 byl vyhlášen národní technickou památkou…
V malé obci Mladějov nedaleko Moravské Třebové se nachází unikátní technický skanzen. Působí zde dvě neziskové organizace – Průmyslové muzeum Mladějov a Mladějovská průmyslová dráha. V nynějším areálu mohou návštěvníci kromě jízdy výletním vlakem, taženým úzkorozchodnou historickou parní lokomotivou, shlédnout i expozice železniční, silniční, zemědělské a stavební techniky, mnohé exponáty i v provozu. Celý areál prochází postupnou přeměnou z výrobního závodu na muzeum, což je proces i z důvodů finančních velice zdlouhavý. Rovněž probíhají renovace parních a dieselových lokomotiv a ostatní historické techniky. Zrezavělá krása se nachází v areálu téměř všude – v depech, kůlnách, přístřešcích i pod širým nebem. V kontrastu s tím je celá řada exponátů pečlivě zrestaurována a připomíná velmi emotivně doby dávno minulé.
Bohatýrské časy na Dole Alexander pominuly. Kola se dotočila, život se vytratil, objekty zpustly. Důl Alexander stojí v Ostravě-Kunčičkách už od roku 1896. Poslední horníci odtud odešli 31. prosince 1992. O rok později byla šachta zasypána a v roce 2001 ji spolu s ostatními přilehlými objekty prohlásili kulturní památkou. Alexander nastoupil pozvolnou cestu devastace a zapomnění. Hrdá silueta těžní věže je však stále viditelná zdaleka. Odborníci považují Důl Alexander za jednu z největších ostravských památek. Bohužel její stav tomu neodpovídá. V areálu nyní hospodaří několik subjektů, které nemají k památce valnější vztah. Naprostou výjimku však představuje Charita svatého Alexandra, jejíž počínání je pro Alexander velkým požehnáním. Dnes Charita svatého Alexandra využívá bývalou administrativní budovu, kovárnu a kočárovnu. Vše vypadá jak v dobách největší slávy. S čistým provedením průmyslové architektury počátku 20. století jsou spokojení samozřejmě především památkáři. Ale šachta,
V létě 1906 byla uvedena do provozu pražská čistírna odpadních vod v Bubenči. Stala se ve své kategorii architektonickou chloubou nejen české metropole, ale i širokého okolí. Byla také naplněním dlouhého snu o moderní kanalizaci, která hlavní město českého království zařadila mezi přední velkoměsta tehdejšího světa. Nikdo by tehdy ani netušil, že za půlstoletí tento bubenečský skvost bude zápasit o další existenci a skončí v troskách. Nebýt pár nadšenců, dnes by „stará čistírna“ promlouvala jen z fotografií. Jejím autorem byl expert z ciziny Sir William Heerlein Lindley, který byl původem Angličan. Profesionálně působil převážně v Německu. Do Prahy přenesl své zkušenosti z výstavby čistírny ve Frankfurtu nad Mohanem. Řešení, která předložil, znamenala technologický vrchol těchto zařízení. Moderní bylo především, že veškeré „páchnoucí“ provozy byly v podzemí. Což bylo výhodné jednak, že neobtěžovaly život v blízkém okolí a navíc nezatěžovaly další pozemky. Výstavba čistírny probíhala v
Labské zdymadlo doboví malíři vynechávali ze svých romantických krajinek, kterým vévodil na rozeklané skále hrad Střekov. My dnes vnímáme toto jedinečné zařízení, jehož technické zázemí slouží bez kolizí od svého počátku, jako hradbu, která umožňuje splavnění řeky Labe a je první vodní branou do země. Ve třicátých letech 20. století vzniklo pod Střekovem nejmodernější vodní dílo v tehdejší střední Evropě a dodnes zasluhuje náš obdiv i úctu. Přesvědčte se o tom sami v dokumentu kameramana Patrika Hoznauera a režiséra Petra Lokaje.
Šumava byla vždy krajinou, kde nebylo snadné zajistit lidem obživu. Nové možnosti přinesly v době industriálního rozvoje pily, papírny a vodní elektrárny. Zastavte se s námi v místě, které předurčila svým prudkým tokem a kamenným korytem řeka Vltava. Neokouzlila jen Bedřicha Smetanu. Její spád, velké převýšení na malém úseku a řemeslná šikovnost se sešly, aby zde uvedly v život elektrárnu a s ní další možnosti průmyslového využití. Co všechno z toho dnes zbývá, to vám ve svém dokumentu předvedou kameraman Petr Kožušník a režisér Marcel Petrov.
Území bývalé „Poldovky“ zabírá čtvrtinu největšího města Středočeského kraje. Budeme-li hledat geografický střed města, skončíme na léta ztichlé vlakové koleji uprostřed rumiště – kde nic nevede nikam. Co mohlo být ukradeno už neleží mezi tím, co je ukradeno úplně všem a nad zmarem tiše prorůstajícím nezdolnou přírodou dominují z kovu svlečené tři vápenné věže, kulturní památka, dominanta Kladna, malomocné kolosy – z kterých pomalu opadávají kusy šamotového masa do nenávratna. Před rokem 1989 pracovalo v Poldi Kladno dvacet tisíc lidí. Vápenné věže byly součástí Vojtěšské huti, později Huti Koněv a ještě později Spojené ocelárny NP, který do sebe spolykal celý industriální kolos vyrůstající z nitra města až daleko za „humna“ a který postupně srostl z několika hutí a dolů. O historii Poldi Kladno bude vyprávět a areálem nás provede mladý architekt a zaměstnanec důlního muzea v Kladně Tomáš Voldráb. Kromě toho, že zpracoval historii vápenných věží pro zápis mezi kulturní památky, byl i j
Když se dnes řekne hutě nebo železárny, většina obyvatel České republiky si nejspíš vybaví pojmy jako Vítkovice, Třinecké železárny, případně Poldi Kladno. Ale historie českého hutnictví se zřejmě začala psát úplně jinde. Stalo se to v Brdech a postaral se o to Karel IV. Jedním z takových míst, které díky tomu znal celý svět, byl Králův Dvůr. Královodvorské železárny jsou tak vlastně pamětí českého hutnictví. Mimo jiné tady stála první vysoká pec v českých zemích…
Začátkem dubna se nad Milínem objevuje čáp. Míří k vysokému komínu u starého pivovaru, kde sídlí rok co rok. Ví, že vysoko nad obcí bude mít klid. Pivovar už totiž zlatavý mok neprodukuje sedmdesát let. Jeho majitel ani nepředpokládá, že by se ještě někdy milínské pivo zapěnilo v hospodských pípách. Jeho sen je skromnější – objekt starého pivovaru i s podstatnou části technologie chce zachovat jako muzeum. Pro majitele milínského pivovaru Vladimíra Srbka je to srdeční záležitost. Když tu bývalý majitel a sládek Vladimír Čaloun v roce 1942 vytočil poslední várku piva, měl podnik za sebou už sedmdesátiletou tradici. Prvním místním „pivovarníkem“ byl Ferdinand Lobkowicz, který tady zřídil svůj knížecí pivovar v roce 1872. Slavné časy tady mimo jiné připomínají pivní etikety, které pan Srbek láskyplně uchovává v krabici. Tradici místního pivovarnictví ukončily časy druhé světové války. Sládek Čaloun neplnil dodávky pro německou armádu, a tak protektorátní správa pivovar násilně uzavřela. D